Když se řekne „home office“

„Home office“, nebo pěkně po česku práce z domova, je něčím, co si během „covidu“ vyzkoušela řada lidí. Pro někoho splněný sen, pro někoho spíš noční můra.

Na straně jedné je minimum času „ztraceného“ při přípravě a cestě na/z pracoviště. Zmizelo chvatné vstávání, výběr oblečení, snídaně v běhu, postávání na zastávce za každého počasí… Těm jedoucím „po vlastní ose“ zase odpadlo popojíždění v nekonečných kolonách a kategorizace ostatních řidičů do ne zrovna lichotivých skupin.

Na straně druhé je ztráta oblíbených společenských kontaktů. Ať už cestou, nebo na pracovišti. Takovou kávu či cigaretku s kolegy a debaty nad žhavými tématy aneb „co, kdy, kde, kdo, s kým a případně za kolik“ žádný moderní komunikační prostředek nenahradí. Jasně, odvádí to od práce, ale ani doma to s produktivitou nemusí být žádná sláva. Zejména pokud sdílíte domácnost s někým dalším.

Ačkoliv patřím do kategorie „splněný sen“, tak občas zaváhám. Třeba když po x-té vysvětluji, že jsem sice doma, ale nemůžu být kdykoliv komukoliv k ruce. Ano, určitý počet hodin si prostě musím „odsedět“ u počítače. Taky to znáte? V případě dospěláků se to může podařit vcelku rychle. S dětmi, které mají úžasný cit pro to, kdy máte nejméně času, to může být složitější. A pokud si myslíte, že s domácím mazlíčkem je to nejsnadnější – nenechte mýlit. I pes či kočka dovedou perfektně vycítit, kdy máte klídek a kdy takzvaně honíte termín. I pro ně platí, že potřeba pozornosti, kterou od vás okamžitě vyžadují, je přímo úměrná důležitosti úkolu, na kterém právě pracujete, a vaší potřebě soustředit se.

Přiznávám, že mě pak občas napadne, jestli by přece jenom nebylo lepší kodrcat se někam do práce. A k jakému závěru zatím vždy docházím? Kolik z vás by tiplo správně? Jistě že nebylo!